Kaspické moře je obklopeno Ruskem, Kazachstánem, Turkmenistánem, Íránem a Azerbajdžánem. Tyto státy spolu s Arménií, Gruzií, Tureckem, Ukrajinou a Uzbekistánem představují geopoliticky velice důležitou oblast. Zásoby strategických surovin v tomto regionu několikanásobně převyšují ložiska na dně Severního moře. V současnosti se hovoří o 115 miliardách barelů ropy a s postupujícím hledáním dalších nalezišť se mohou výrazně zvýšit.
Zároveň je však kaspická oblast potenciálním zdrojem konfliktu. Blízkost Afghánistánu a především dlouhodobě napjaté vztahy mezi Washingtonem a Teheránem a ruská snaha o udržení vlivu v postsovětských republikách činí tento region velice zranitelným. Strategická poloha mezi Evropou a východní Asií navíc činí ze Střední Asie křižovatku obchodu se zbraněmi hromadného ničení a drogami. Problémem jsou také slabé vlády států okolo Kaspického moře. Až na pár výjimek zde kvete korupce, politická represe je na denním pořádku a právní stát je jen prázdný pojem.
Situace v regionu
Ruská snaha o získání silné pozice v regionu se projevuje také v oblasti dopravy ropy. Společně s Kazachstánem, Ománem a osmi nadnárodními společnostmi (např. ExxonMobil, Chevron a LukArco) je Rusko vlastníkem Caspian Pipeline Consortium (CPC) jehož ropovody teče do světa většina ropy z regionu.
Do hry však vstupuje také Turecko. Turecká státní společnost BOTAS spolu s azerbajdžánskou společností AIOC již delší dobu pracuje na projektu ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan (BTC). V této činnosti má turecká vláda silnou podporu Spojených států. Plánovaný ropovod by již v roce 2005 denně zajišťoval dopravu 480 tisíc barelů ropy z azerbajdžánských ropných polí v Azeri-Čirag-Guneši přes Turecko do Evropy a Spojených států. V roce 2010 by to pak mělo být již 1,2 milionu barelů za den s možností rozšíření o dalších 400 tisíc barelů z Kazachstánu.
Alternativa k ruským ropovodům CPC je důležitá hned z několika důvodů. Především nebude Moskva moci unilaterálně zvyšovat tarify a využívat svého hegemonického postavení k tlaku na okolní státy a získávání koncesí. Ropa z ropovodu BTC bude také levnější a zahraniční investice upevní vazby mezi kaspickými státy a Západem.
Nejintenzivnějšímu tlaku ze všech stran je vystaven Kazachstán. Země, které patří největší část kaspického pobřeží je spoluvlastníkem CPC a proto je její hlavní prioritou spolupráce s Ruskem. V březnu tohoto roku ale kazašský prezident Nusultan Nazarbajev podepsal se státy zainteresovanými na stavbě BTC předběžné memorandum o spolupráci a v budoucnu tak nejspíš část ropy z Kazachstánu poteče tímto ropovodem. Snahy Íránu, aby byla kazašská ropa do světa dopravována také přes Perský záliv, vycházejí zatím naprázdno.
Rusko se soustřeďuje především na rozšiřování svých ropných polí a expanzi existujících ropovodů. Ropovody CPC dopravují ropu do přístavů na pobřeží Černého moře a odtud je pak dále transportována tankery. V souvislosti se zvyšováním množství přepravené ropy však Rusové budou potřebovat turecký souhlas se zvýšenou dopravou přes Bospor. Rusko se sice v minulosti odvolávalo na konvenci z Montreaux z roku 1936, ve které byl Bospor prohlášen za mezinárodní vodní cestu, dnes se však soustředí na spolupráci s Tureckem, především kvůli svým vlastním exportů energetických surovin do Turecka.
Írán se stejně jako Rusko soustředí na zdokonalení sítě ropovodů a rozšiřování ropných polí, navíc se snaží aktivně spolupracovat se svými sousedy. Vzhledem ke špatným vztahům se Spojenými státy se na však na Írán vztahuje Iran and Lybia Sanctions Act (ILSA). V tomto nařízení Spojené státy hrozí sankcemi zahraničním firmám, které by v Íránu investovali více než 20 milionů dolarů. Americké firmy jsou pak úplně vyloučeny z obchodování s Íránem, čehož využívají japonské a evropské společnosti.
Vztah USA ke kaspickému regionu
Za Clintonovy administrativy byl kaspický region v centru pozornosti. Americké a ruské společnosti spolupracovaly na zdokonalení transportní sítě a do postsovětských republik mělo v následujících dvou či třech dekádách přitéci až 100 miliard dolarů investic. Americká administrativa zkonsolidovala své vztahy s Tureckem a s kaspickými státy a byly omezeny snahy o posílení pozice íránského protiamerického režimu v regionu.
Bushova administrativa však na tento proces nenavázala a prozatím nevěnovala regionu adekvátní pozornost. Bush sice v březnu přesvědčoval Nazarbajeva k podepsání memoranda a v dubnu řešil další spor o Náhorní Karabach mezi Arménií a Azerbajdžánem, ale tím jeho účast na dění v regionu končí. A bez americké pomoci se projekt výstavby ropovodu BTC jen těžko uskuteční. Bushova administrativa by měla motivovat západní firmy účasti na projektu.
Zájem společností o projekt může ohrozit několik problémů. Předpokládané náklady by se mohly zvýšit z 2,4 miliard dolarů na 2,7 miliard. Rusko a Írán by pak na jeho výstavbu mohly reagovat snížením tarifů a tím zaútočit na jeho konkurenceschopnost.
Spojené státy by měly zmírnit opatření, která zakazují americkým firmám investovat v Íránu. Efektivita opatření je značně snížena tím, že evropské či japonské firmy zde investovat smí a příliv peněz by v dlouhodobém horizontu mohl znamenat zlepšení politických vztahů mezi Spojenými státy a Íránem.
Ekonomický úspěch investic v regionu však také předpokládá existenci stabilního politického prostředí. Spojené státy by měly poskytnout Azerbajdžánu nezbytnou pomoc pro rozvoj fiskální, regulatorní a soudní instituce nutné pro přitáhnutí dlouhodobých investorů. V celém regionu by pak měly za pomoci Evropské unie pomoci v boji proti korupci a postavit se za ochranu lidských práv. Otočit se od tohoto geopoliticky a ekonomicky důležitého regionu by od Bushe byla velká chyba.
Vypracováno na základě článku Kalicki, J.H.: Caspian Energy at the Crossroad, Foreign Affairs, Sep/Oct 2001.
