Na začátku října uplynulo sto dní od 1. července 2002, kdy nabyl účinnosti Římský statut Mezinárodního trestního tribunálu. Stalo se tak poté, co jej podepsalo 139 států a potřebných šedesát do dubna ratifikovalo.¹ Sta­tut byl dojednán na konferenci v Římě v roce 1998, od té doby proběhlo deset Přípravných komisí, na kterých byly přijaty další dokumenty nezbytné k fungování soudu.

Přestože je už od 1. července možné podávat návrhy na vyšetřování, je práce Mezinárodního trestního tribunálu (dále též ICC) stále ještě omezená: na vyřešení čekají rozpočtové otázky, teprve v únoru roku 2003 budou zvoleni soudci. Těžko proto zatím hodnotit činnost ICC. Za prvních 100 dní existence soudu však došlo k mnoha důležitým mezinárodním událostem majícím výrazný dopad na jeho budoucí fungování. Na tyto události se zaměří tento článek.

Spojené státy americké patřily v roce 1998 k sedmi zemím (spolu s Čínou, Izraelem, Libyí, Irákem, Jemenem a Katarem), které hlasovaly proti přijetí Římského statutu. Učinily tak v reakci na odmítnutí svých návrhů na podřízení ICC Radě bezpečnosti. Přestože američtí vyjednavači prosadili při formulování statutu mnoho požadavků, od jeho podepsání vyjadřovali obavy z politicky motivovaných žalob a usilovali o vyjmutí všech amerických občanů z jurisdikce soudu. Po silném mezinárodním tlaku připojil nakonec Bill Clinton v poslední možný den 31.12.2000 podpis pod statut. Avšak v projevu při podpisu statutu svému nástupci výslovně doporučil, aby statut Senátu k ratifikaci nepředkládal, dokud nebudou Spojeným státům učiněny další ústupky.²

Administrativa George W.Bushe zaujala proti ICC daleko agresivnější postoj. V dopise Kofi Annanovi ze 6.května odvolala Clintonův podpis smlouvy, čímž si vysoudila širokou kritiku ze strany EU³ i mezinárodních lidskoprávních organizací.⁴

Několik hodin před zahájením činnosti soudu 1.7.2002 vetoval Washington obnovení mírové mise OSN v Bosně. Tímto krokem se snažil prosadit vyjmutí svých 46 pracovníků v misi UNMIBH z jurisdikce ICC. „Nebudeme od svých lidí žádat, aby podstupovali další riziko zpolitizovaných stíhání před soudem, jehož jurisdikci nad americkým lidem Spojené státy neschválily,“ řekl americký velvyslanec u OSN John Negpronte.⁵ Proti požadavku USA se postavilo zbylých 13 členů Rady bezpečnosti (Bulharsko se zdrželo), diplomaté si nakonec stanovili 72 hodin na další vyjednávání. Když Rada bezpečnosti i po uplynutí této lhůty odmítala přistoupit na americké podmínky, muselo být jednání prodlouženo ještě jednou, trvání mírové mise v Bosně „získalo“ dalších 15 dní.

V následujících dnech vystoupily proti postupu USA významní světoví státníci⁶ a mezinárodní lidskoprávní organizace.⁷ Ko­alice za ICC (Coalition for ICC) ve své tiskové zprávě píše: „Koalice sdílí názory více než 100 vlád, že podobné návrhy by změnily Římský statut, podkopaly efektivitu a nezávislost soudu a ohrozily i samotnou OSN. (…) Změna mezinárodní smlouvy je nepochybně mimo mandát Rady bezpečnosti, a proto je porušením mezinárodního práva. Tento názor byl potvrzen mnoha vládami na zasedání Přípravné komise 3.července a Generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem. Katastrofické důsledky pro celou OSN by mohlo mít svolení Radě bezpečnosti hrát tuto roli.“

Po intenzivních jednáních přijímá Rada bezpečnosti 12.července rezoluci 1422 omezující pravomoci Mezinárodního trestního tribunálu. Jeho působnost se nebude vztahovat po dobu jednoho roku na americké vojáky v mírových misích, imunitu získají i mírotvorci z jiných zemí, které nepodepsaly dohodu o vzniku tribunálu.

Následně po přijetí rezoluce 1422 oslovily Spojené státy země po celém světě ve snaze podepsat dvoustranné dohody, které by zabránily předání amerických vojáků Mezinárodnímu trestnímu tribunálu. Pokud by, podle této dvoustranné dohody, byl obviněn americký voják na území druhého státu, tento stát ho nepředá tribunálu ale USA. První zemí, která s USA takovouto smlouvu podepsala, se stalo Rumunsko. Motivací za rumunským podpisem je zavděčení se USA před listopadovým summitu v Praze, kde se bude rozhodovat o rozšiřování NATO. Protože Bukurešť usiluje i o přijetí do Evropské unie, ocitla se v nepříjemné pozici a svůj postoj se snažila v reakci na silnou kritiku zaznívající ze strany EU⁸ zmírnit.

Bilaterální smlouvy byly podrobeny právní analýze Evropské komise, která shledala, že „smluvní strany Římského statutu, které podepsaly tyto smlouvy s USA, jednají proti předmětu a účelu statutu, čímž porušují požadavek na dodržování statutu v dobré víře.“⁹ K podobným závěrům došly i organizace Human Rights Watch¹⁰ a Amnesty International¹¹, bilaterální smlouvy podle nich porušují samotný Římský statut aVídeňskou konvenci o smluvním právu. Proti podobným dohodám se vyslovila i Rada Evropy¹².

Evropská unie vyzvala všechny kandidátské země, aby odolaly tlaku na podepsání dvoustranných smluv, tímto krokem si vysloužila silnou negativní reakci z Washingtonu.¹³

Další z kroků Spojených států proti Mezinárodnímu trestnímu tribunálu učinil George W.Bush, když 3.srpna podepsal zákon American Servicemembers Protection Act of 2002, který umožňuje použití vojenských sil k osvobození amerických občanů zadržených soudem (odtud také přezdívka „zákon o invazi do Haagu“). Dále zapovídá jakoukoli spolupráci s ICC, zakazuje účast na mírových operacích OSN bez zajištěné imunity pro americký personál a umožňuje potrestat státy, které ke Statutu přistoupí odepřením vojenské pomoci (vyjma hlavních amerických spojenců). Tento zákon se stal předmětem hluboké kontroverze v Kongresu, Clintonova vláda s jeho návrhem zásadně nesouhlasila. V Bushově administrativě ho protlačil John R.Bolton, známý odpůrce OSN, smluv o omezení zbrojení a jiných projevů multilateralismu. Přijetí zákona odsoudil ve své rezoluci Evropský parlament se slovy: „(…) nový zákon je namířen proti zakládajícím smlouvám NATO a ZEU, které byly vystavěny na bezvýhradném partnerství a solidaritě mezi partnery v případě ozbrojeného útoku na jednu ze smluvních stran (…)“.¹⁴

Protože ani tábor členských zemí EU není k americkému postupu jednotný a mezinárodní společenství už delší dobu požadovalo od EU oficiální stanovisko k bilaterálním dohodám s USA, sešli se ministři zahraničí zemí EU 30.září, aby ožehavou otázku prodiskutovali. Závěrem je přijetí kompromisního řešení, které sice umožňuje členským zemím do podobných smluvních ujednání s USA vstupovat, zároveň ale pro ně klade velmi přísné limity. Rozhodnutí nepřipouští podpis dohod s USA za podmínek, jak jsou nastaveny nyní, což opět vyvolalo na druhé straně Atlantiku značnou nevoli. Spokojené nejsou ani lidskoprávní organizace, podle kterých Evropská unie ukazuje navenek negativní příklad, ke svolení podpisu dvoustranných dohod nemělo vůbec dojít, navíc jsou jejich omezení jsou vágní.¹⁵

Prvních sto dní existence Mezinárodního trestního tribunálu bylo více než bouřlivých. Podle slov jedné strany je vedena kampaň proti samotným základům soudu jako jednoho z nejvýznamnějších nástrojů míru, podle druhé strany je myšlenka soudu životně nebezpečná pro národní zájmy. Spor odráží rostoucí propast mezi Spojenými státy a Evropou a hlouběji také obavy z globalizace („globalizace spravedlnosti“). Už příští rok může ukázat, který tábor měl pravdu.